Duben 2013

Zamrzlý svět

19. dubna 2013 v 16:01 | Lucqa |  Úvahy
Nedokážu si představit nic úžasnějšího. Ten pocit, když brusle kloužou po ledě, když se točím, až se mi motá hlava, i když padám. Nevadí mi, že nejsem nejlepší. Dělám to proto, že to miluji. Nedovedu si bez krasobruslení představit svůj život. Asi proto, že bez něj by to nebyl žádný život. Bez čeho nemůžete žít vy?


Sedmikráska

8. dubna 2013 v 17:08 | Lucqa |  Příběhy
Čekám pod košatou třešní na vrcholku nad naší vesnicí a čekám na něj. Příjde. Vím to, vždycky přišel. Zaslechnu šramocení ve větvích nad sebou a najednou mi žuchne k nohám změť končetin a křídel.
,,Ahoj, Sun." Zvedá se ze země, oprašuje si kalhoty a staví se proti mně ve vší své dokonalosti. V tu chvíli si ale všimnu drobné vadě na jeho oslňující kráse. Na čele se mu táhne asi pět centimetrů dlouhý šrám, ze kterého teče pár kapek modré andělské krve.
,,Jsi zraněný." Poznamenávám.
,,To nic není…" setře se krev hřbetem ruky ,,Jenom jsou tam nahoře teď trochu problémy."
,,Chystá se zase válka?" ptám se. Angel už mi o válkách mezi dobrem a zlem povídal. Většinou to prý nevyústí v nic většího, co by mělo dopad i na náš svět, ale ztráty na životech nejsou úplně zanedbatelné.
,,Nemáš se čeho bát." Políbí mě na čelo a sevře mě v obětí svých svalnatých paží. Je ta dokonalý. Sen každé dívky v mém věku.
A náš vztah byl dokonalý pořád. Nikdy jsme se nepohádali. Měli jsme úžasnou soukromou svatbu…prostě perfektní život. Až do toho dne…
O několik let později ležím pod tím samým stromem v obětí svého anděla. Kolem nás pobíhá nadpozemsky krásná plavovlasá holčička tak podobná svému otci, která se teprve před několika týdny poprvé sama postavila na nohy. Trhá z trávy kvítky sedmikrásky, po nichž byla pojmenována. Svítí slunce, na nebi ani mráček…vypadáme jako dokonalá rodinka z nějaké idealistické reklamy.
V tu chvíli se nebe zatáhlo, spustil se prudký déšť a v dálce jsem zahlédla první blesk.
Angel vystřelil na nohy. ,,Musím jít. Už to začalo." Krátce mě políbil, objal Sedmikrásku a vyřítil se k temným oblakům.
Cestou domů jsme promokly až na kost. Hluboko do noci jsem plakala. Sedmikráska nemohla chápat, proč tak smutním, ale několikrát jsem si všimla, že slzy tečou po tváři i jí.
Byly to ty nejsmutnější, nejdeštivější a nejdelší tři roky, které si pamatuji. Když jeden letní den vysvitlo slunce, popadla jsem Sedmikrásku za ruku a běžela s ní na kopec za vesnicí, tam, kde rostla třešeň.
Posadila jsem se pod korunu stromu, který během těch tří let sežehl blesk a teď už z něj moc nezbývalo. Sedmikráska si sedla do trávy zády ke mně, začala se pohupovat a zpívat písničku:

Kvítěčku zářivý,
vrať se mi živý, zdravý.
Zpívej tu písničku,
pohlaď mou tvářičku,
zpívej tu písničku,
zamávej sluníčku.
A najednou jsem něco uviděla. Vstala jsem a natáhla se na špičky, jako bych tak snad viděla líp. Zdunělo to, když mi k nohám dopadla změť končetin, křídel a modré krve.
Jako opařená jsem se zhroutila na zem vedle Angelova těla. Hystericky jsem se pohupovala a nevnímala, že ke mně přicupitala Sedmikráska. Podívala se na mě takovým pohledem, jaký jsem u ní ještě v životě neviděla. Bylo to jako by se snažila mi říct, že se to spraví. Položila drobné ručičky na Angelovu hruď přesně tam, kde by mělo tlouct jeho srdce. Kdyby nebyl mrtvý. Znovu zpívala:
Kvítěčku zářivý,
vrať se mi živý, zdravý.
Už jsem se přestala kolíbat ze strany na stranu a zadržovala jsem dech.
Zpívej tu písničku,
pohlaď mou tvářičku,
zpívej tu písničku,
zamávej sluníčku.
Nadechla jsem se až v tom okamžiku, kdy to samé udělal i Angel. Vrhla jsem se mu kolem krku.
Později, když jsme došli domů, mi Angel pověděl něco o vzácné vlastnosti některých dětí andělů a smrtelníků. Takové děti mají tři životy-dvakrát přežijí něco, co by normální lidi zabilo. Ale mohou ty životy, nebo jen jeden z nich, někomu darovat. Jako to udělala Sedmikráska, která, jak mi po pár letech dcerka vyprávěla, ani netušila, jestli ten proces předání životů sama přežije.

Ptají se mě, jestli mi to všechno vůbec stojí za to...

6. dubna 2013 v 14:34 | Lucqa |  Příběhy
Zdál se mi nádherný sen, ale vytrhává mě z něj příšerný křik mého budíku. Místo toho, abych mumlala, že chci ještě spát, okamžitě se vymršťuji z postele. Hodiny na stěně ukazují patnáct minut po čtvrté hodině.
Venku je ještě tma, když vyjíždím z garáže na kole. Od našeho domu je to k zimnímu stadionu jen patnáct minut rychlého šlapání. Před halou seskakuji z kola, poutám ho zámkem ke stojanu na kola a běžím do šatny. V rychlosti si obouvám brusle, abych v pět byla připravená na ledě.
Padám. Pořád. Ale už jsem si zvykla, že pokud chci něco dokázat, prostě to bude bolet. A tak se pokaždé se zvednu. Nemám ve zvyku vzdávat se.
Hned po tréninku vyrážím na kole přes půlku města. Do třídy vcházím přesně se zvoněním. Až do oběda maluji ten samý obraz. Musí být dokonalý. Každý z mých obrazů musí být dokonalý.
Na oběd mířím zpět přes polovinu města. Po jídle už nedočkavě mířím do stájí, abych vzala na projížďku svého milovaného koně.
Ale ani na něj nemám dost času. Ve čtyři už zase mířím na kole pryč, tentokrát do antikvariátu jen několik minut cesty od našeho domu. Od osmi let tam každý den vypomáhám babičce. Miluji tu vůni knih, které je malý krámek plný.
Když sebou konečně večer plácnu do postele, objeví se ve dveřích máma a už jen z legrace se mě ptá: ,,Stojí ti to všechno vůbec za to, Cath?"
,,Stojí." šeptám a odplouvám do snů.

Co třeba trochu zpomalit?

6. dubna 2013 v 13:55 | Lucqa |  Úvahy
Děláme to všichni. Žijeme moc rychle. Neužíváme si okamžiky, které by za to stály, protože jsme zvyklí jen tak letět časem.
A mě už připadá nudné žít takový život, brát každý den prostě jako jeden z dalších. Protože každý okamžik je něčím důležitý, zvláštní a jedinečný. Každou chvíli v životě je třeba si pamatovat, radovat se při vzpomínce na ní, nebo se z ní poučit. Všechny vteřiny našeho života bychom měli žít, jako by byly ty poslední. Protože pokud jen tak bez zastávky prolétneme životem, všichni nás budou vnímat jenom jako člověka, kterého někdy potkali, nebo možná trochu znali. Pokud se budeme radovat z každé minuty, utkvějme v paměti ostatních mnohem déle.
Ale všechno musí jednou skončit. I něco, na co jsme se těšili snad věčnost. A tak nesmutni, když taková chvíle skončí. Raduj se z toho, že se něco takového vůbec stalo a těš se na další neopakovatelné vzácné okamžiky. Brzo určitě nějaký úžasný zážitek příjde. Jen si musíš dát pozor, abys jím jen bez povšimnutí neprolétnul, jako to dělá většina lidí.

Lovci démonů-4. část

1. dubna 2013 v 21:15 | Lucqa |  Lovci démonů
Kyle se pohnul dřív než já. Vyrazil ke dveřím v ten moment, kdy za sebou Maya práskla dveřmi. Rozrazil je, jako by čekal že má sestra stále stojí na prahu a čeká. S povzdechem je zase zavřel.
,,Co budeme dělat?" já jsem stále ještě seděla na pohovce obrácená proti Mayinu křeslu. Nepohnula jsem se ani o centimetr.
,,Půjdeme jí hledat. Někdo by ale měl hlídat dům, kdyby se vrátila." Kyle mi odhrnul pramínek světlých vlasů z obličeje.
,,Zavolám Rose." zašátrala jsem v kapse džínů a vytáhla z ní svůj i-phone. Vytočila jsem její číslo. Po jednom zazvonění se ozval Rosin pištivý hlas: ,,Haló?"
,,Rose? To jsem já, April. Potřebuju, abys okamžitě přišla ke mně domů. Kvůli Maye. Utekla."
,,Jo, jasně. Hned jsem tam." zmáčkla jsem tlačítko k ukončení hovoru.
,,Už je na cestě." oznámila jsem Kuldovi.
Nemuseli jsme čekat dlouho. Neuplynulo ještě ani pět minut a Rose se svým parťákem Bennym a za nimi se hned objevili Jessi a Tommy.
Po krátké válečné poradě jsme se rozhodli následovně: Rose zůstane u nás pro případ, že by si to Maya rozmyslela. Benny bude hlídat okolí domu. Já s Kylem obejdeme všechny místa, kam by Maya mohla jít - domy kamarádek, školu, taneční studium kam chodila… Tommy projde všechna místa, kde se děcka v jejím věku scházejí a Jessi projde hotely, nádraží a letiště.
První místo, kam nás s Kylem napadlo jít byl dům Mayiny kamarádky Lissy. Kyle se opřel o zářivě žlutou omítku domu a já zazvonila na zvonek. Už jsme to chtěli vzdát a otočit se k domu zády, když nám otevřela vysoká žena v županu a s odporně zelenou maskou na obličeji.
,,Ehm…dobrý den..." vyrazila jsem ze sebe.
,,Dobrý den, paní Harretová. Chtěly bychom se zeptat, jestli za Lissou dneska nebyla Maya."
,,Lissa? Ne, tu jsem už několik týdnů neviděla." zabouchla nám dveře před nosem.
,,No…co teď?" zeptala jsem se, když jsme prošli brankou na ulici.
,,Asi bychom měli zajít do školy…vzala si s sebou přece školní batoh." navrhl Kyle. Nic jsem nenamítala, i když jsem silně pochybovala o tom, že by ségra šla zrovna tam. Nikdy neměla školu zrovna dvakrát v lásce. Někde jsme ale pokračovat museli.
Ale Maya nebyla ani ve škole, ani u žádné z kamarádek, ani u naší babičky, ani v tanečním studiu…
Večer jsme se vrátili k nám domů. Rose, Benny, Jessi a Tommy už tam na nás čekali. Ani oni nenašli nic, co by nás k Maye mohlo zavést. Domluvili jsme se, že Jessi půjde na radu a nahlásí to Julianě. My ostatní budeme celou noc pokračovat v pátrání. Nezbývalo nám nic jiného.
Už teď může být Maya mrtvá.