Tak jsem jiná...problém?

26. března 2013 v 18:55 | Lucqa |  Příběhy
Sedím v zadní lavici naší třídy s nosem zabořeným do knihy. Už ani nevnímám posměšky na můj účet, které mě obklopují. Nejsem na ně zvědavá. Měla bych snad být?
,,Copak, vyschnul ti rybník, vodníku, že si přitáhla sem?" směje se jeden z nich. Vlastně ani neznám jeho jméno. Jeho existence mě nikdy nějak zvlášť nevzrušovala. To jenom ostatní holky jsou do toho idiota zblázněné. Upřímě? Řekla bych vám to, ale nebylo by to nic pěkného a myslím, že by to bylo i dětem nepřístupné. Odhrnu si pramen zelenomodrých loken z čela a dál se věnuji mnohem zajímavějšímu světu, než je ten, kde jsou všichni mí spolužácí.
,,Proč tady vůbec oxiduješ? Nikdo tu o tebe nestojí." vysmívá se mi třídní královna. Myslím že se jmenuje Jaime, nebo tak nějak.
,,Měla bys odplavat pryč!" křikla na mě jedna z jejích nohsledek.
A tak jsem to taky dělám. Zvedám se ze židle, házím si školní batoh přes rameno a odpochodovávám pryč. Nedbám na jejich smích a nezastavuji se, až na ulici. Na chvíli se ohlížím, ale pak se dávám do běhu, mířím dobře známou cestou do přístavu. Cestou se snažím ignorovat, jak si o mě lidé šeptají. Když konečně stojím na konci rybářského mola, slyším křičet racky a šumět vlny tříštící se o pobřeží, sedám si na jeho okraj, batoh pohazuji vedle sebe a strhávám ze sebe školní uniformu. Zůstávám tam sedět jen v červených plavkách, které nosím pod každým oblečením. Košili, sukni a ohavné boty cpu do batohu a odhazuji ho asi pět metrů za sebe.
Zavírám oči a z hluboka natahuji do plic vlhký mořský vzduch. Začínám si uvědomovat, co jsem si svým náhlým útěkem ze školy přivodila. Doma budu mít doslova peklo...A v tu chvíli mi to dochází. Můj domov je tady, můj domov je moře. A tady taky zůstanu. Už se nebudu vracet mezi ty lidi, co mě nechápou. Ne proto, že by mi vadilo být výstřední. To se mi naopak líbí. Ale už prostě nechci žít ve světě plném lží a výsměchu.
,,Ahoj, Annie." vyděšeně se otáčím za tím hlasem.
,,Joshi!" vstávám a vrhám se svému jedinému kamarádovi, kterého jsem léta neviděla do náruče. Jeho svalnaté paže mě objímají a já vím, že on mě bude mít vždycky rád takovou, jaká jsem.
,,Ale...jak jsi mě poznal?" když mě Joshua naposledy viděl, byla jsem malá destiletá blondýnka s dvěma culíky. Když se teď po šesti letech vrátil z Evropy, poznala jsem ho jen díky modrým očím jako čisté moře a světlým vlasům.
,,Tam jsme přece spolu vždycky sedávali," ukazuje na konec mola, kde jsem ještě před chvílí přemýšlela, že skočím do vody a odplavu pryč ,,to si nepamatuješ, ty malá mořská vílo...?" chytí do dlaně pár pramenů mých vlasů ,,Napadlo mě, že bys třeba chtěla loď." ukázuje na druhou stranu mola, kde kotví zbrusu nová jachta ,,Nikdy jsi nebyla ráda na pevnině. Nechceš se mnou odplout pryč?"
Místo abych odpovídala ho objímám ještě pevněji, líbám ho a vím, že on a moře jsou má jediná budoucnost, se kterou budu spokojená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caroline Caroline | Web | 27. března 2013 v 17:49 | Reagovat

Super príbeh :)

2 Samaja Samaja | Web | 27. března 2013 v 21:19 | Reagovat

Teda...to je...nemám slov :)

3 Nikol Nikol | Web | 28. března 2013 v 11:10 | Reagovat

Děloo :)

4 Broskvička Broskvička | Web | 28. března 2013 v 20:20 | Reagovat

Nádhera :)

5 Emily Emily | Web | 29. března 2013 v 15:47 | Reagovat

Úžasnýý :3:)

6 dee' dee' | Web | 30. března 2013 v 9:45 | Reagovat

opravdu by si mela psat dal je to uzasny!:O

7 Nikol Nikol | Web | 31. března 2013 v 10:29 | Reagovat

Úžasný příběh ♥

8 naty-2012 naty-2012 | E-mail | Web | 3. dubna 2013 v 17:28 | Reagovat

Úžasný příběh Lucko.Jen tak dál.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama