Příběh staré lavičky v parku

21. března 2013 v 18:07 | Lucqa |  Příběhy
Byly mi tenkrát čtyři roky, když mě rodiče poprvé zavedli do velkého parku na kraji města, který den před tím otevřeli. Hrála jsem si na trávě pod košatým dubem a máma s tátou seděli na lavičce opodál a usmívali se na mě. Tenkrát bylo všechno perfektní. Měla jsem všechno, co jsem si jen mohla přát.
O pár let později jsme si tam s kamarádkami hrály na princezny. Seděla jsem na lavičce, na sobě jsem měla růžové princeznovské šaty a na hlavě korunku. Ostatní měly být mé služky. Ale jedné kamarádce se to nelíbilo. Strhla si ze zápěstí náramek přátelství, dupla na něj a utekla pryč. Od té doby se mnou už nikdy nepromluvila. Zdá se to být jako hloupý důvod, proč se rozejít s kamarádkou, ale později jsem si uvědomila, že panovačnost je moc špatná vlastnost.
Když mi bylo šestnáct, sedávali jsme tu s naší partou a probírali různé zbytečnosti. A ten den jsem ho poprvé uviděla. Jezdil na skateboardu v nově vybudovaném skate parku kousek od toho dubu a lavičky. A pak jsem tam chodila už jen s ním. Tři roky jsme se tu sházeli den co den.
Byly to mé devatenácté narozeniny, ten den co nepřišel. Byla jsem zklamaná, ale potlačila jsem slzy a šla zpátky domů. Ale další den taky nepřišel. A další, a další, a další… Uplynuly asi dva měsíce, než jsem si uvědomila, že už nepřijde. Sedla jsem si na lavičku a přitáhla si kolena k bradě. Neubránila jsem se pláči. Složila jsem obličej do dlaní a brečela. Vedle mě se někdo posadil na lavičku. Zvedla jsem k němu oči. Ten kluk mě utěšil, řekl mi, že bude všechno dobré a doprovodil mě domů. A začala jsem se tam scházet s ním. Ale tohle neskončilo, to trvalo. Až do nejšťastnějšího dne mého života. Stála jsem ve stínu dubu, vedle lavičky, v bílých šatech a dávala mu celé své srdce. Nedokázala jsem si představit dokonalejší místo ke svatbě.
Po třech letech jsem tam jezdila s kočárkem, v něm svou první dceru. K první se po pár letech přidala druhá, ke druhé třetí a ke třetí nakonec i čtvrtá. A všechny to byly holčičky. A když jsem tam seděla, pozorujíc své dcerky, s manželem po boku, připadala jsem si jako nejšťastnější na světě.
Tedy až do dne, kdy naše město zasáhlo zemětřesení. Bylo mi třicet pět, mé nejstarší dceři deset let a té nejmladší čtyři. Holčičky jsem táhla za sebou do parku, se slzami v očích. Jejich otce pohřbily trosky našeho domu, který se nám doslova zřítil na hlavu. Zem se stále chvěla a nebe plakalo, stejně jako nás pět. Chtěla jsem si sednout na lavičku, která mi celý život byla jakousi morální podporou, ale ta už tam nestála. Spadl na ni vysoký dub. Tak jsem se posadila na jeho kmen.
Tam mě i s dcerami našla má matka, odvedla mě do svého domu, kterého se zemětřesení ani nedotklo. Když jsem po tak dlouhé době konečně vystrčila nos z domu, šla jsem se podívat do toho parku. Na tom samém místě, jako dříve zase stála lavička. A místo toho dubu, který ji zavalil, tam byl velký pomník byla do něj vyryta jména. Když jsem zvedla hlavu všimla jsem si nápisu nahoře:
Obětem zemětřesení v roce 1989.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Samaja Samaja | Web | 23. března 2013 v 17:07 | Reagovat

Wow...to je tak moc hezký...a furt ta samá lavička :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama