Není všechno zlato co se třpytí...

24. března 2013 v 20:44 | Lucqa |  Příběhy
Jako malá jsem se vždycky nakláněla z okna, abych viděla na dům vedle toho našeho. Maminka mi vždycky říkala, že na něm není nic zvláštního. Že vypadá stejně, jako ten náš. Mě ale připadal úplně jiný. Copak neviděla tu věžičku, co mu vyrůstala ze střechy a tu dívku se zlatými vlasy, která se na mě usmívala a mávala mi? Ale kdykoli jsem o ní začala mluvit, máma se na mě zamračila a řekla, ať nevykládám nesmysly.
Ale ona tam pořád byla. Když jsem byla ve třetí třídě, šla jsem s kamarádkou poprvé sama ze školy. Ukazovala jsem jí věž a princeznu, ale ona se na mě taky dívala jako na blázna. Když jsme došly k našemu domu, rozloučila jsem se s ní a ona pokračovala dál. Ale místo toho, abych zamířila rovnou ke vchodovým dveřím, jsem se otočila a doběhla k báně toho domu s věží. Zazvonila jsem na zvonek a čekala, až mi někdo přijde otevřít. Po chvíli se k bráně přibelhala nějaká stará paní. Ptala jsem se jí, jestli bych nemohla jít do té věže za princeznou, ale ona mi přibouchla dveře před nosem. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť ta zlatovláska tam byla! Vídala jsem jí na vlastní oči každičký den. Ale asi jsem to byla jenom já.
Ani když mi bylo patnáct, nepřestala jsem ji vídat. Vypadala pořád stejně, nestárla. Nebo se mi to snad jenom zdálo. Pamatuji si ten den, kdy tatínek přišel domů a řekl, že ta šílená paní z vedlejšího domu zemřela. Vyběhla jsem z domu a vrhla se přes branku rovnou k vyraženým dveřím. Proběhla jsem starou barabiznou. Téměř okamžitě jsem našla cestu do věže a vydechla jsem až k momentě, kdy jsem stanula před tou dívkou. Ale už se neusmívala. Dívala se na mě s nelítostným výrazem.
,,Čekala jsem, až přijdeš." řekla. Pak se přeměnila v netopýra a uletěla otevřenými dveřmi ven. Než jsem se stačila vzpamatovat, dveře se zabouchly a cvakl zámek. Ať jsem dělala cokoli, nemohla jsem je otevřít. Po hodině jsem vyčerpaně klesla na zem. Všimla jsem si něčeho na zemi. Byla to kniha ve starých ošoupaných deskách. Příběh v ní jsem přečetla za pár dní. Byla to pohádka o přehnané důvěře cizím lidem a o tom, že není všechno zlato co se třpytí. Vstala jsem ze země a ses slzami v očích jsem začala tlouct do okenních tabulek. A nepřestala jsem. Tluču do nich dodnes...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Samaja Samaja | Web | 25. března 2013 v 16:20 | Reagovat

Teda...chudák holka :(((

2 dee' dee' | Web | 25. března 2013 v 18:01 | Reagovat

ten příběh je užasný, určitě piš dál:OO

3 Caroline Caroline | Web | 25. března 2013 v 18:21 | Reagovat

Páni :OO To je skvelý príbeh! Krásne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama