Březen 2013

Tak jsem jiná...problém?

26. března 2013 v 18:55 | Lucqa |  Příběhy
Sedím v zadní lavici naší třídy s nosem zabořeným do knihy. Už ani nevnímám posměšky na můj účet, které mě obklopují. Nejsem na ně zvědavá. Měla bych snad být?
,,Copak, vyschnul ti rybník, vodníku, že si přitáhla sem?" směje se jeden z nich. Vlastně ani neznám jeho jméno. Jeho existence mě nikdy nějak zvlášť nevzrušovala. To jenom ostatní holky jsou do toho idiota zblázněné. Upřímě? Řekla bych vám to, ale nebylo by to nic pěkného a myslím, že by to bylo i dětem nepřístupné. Odhrnu si pramen zelenomodrých loken z čela a dál se věnuji mnohem zajímavějšímu světu, než je ten, kde jsou všichni mí spolužácí.
,,Proč tady vůbec oxiduješ? Nikdo tu o tebe nestojí." vysmívá se mi třídní královna. Myslím že se jmenuje Jaime, nebo tak nějak.
,,Měla bys odplavat pryč!" křikla na mě jedna z jejích nohsledek.
A tak jsem to taky dělám. Zvedám se ze židle, házím si školní batoh přes rameno a odpochodovávám pryč. Nedbám na jejich smích a nezastavuji se, až na ulici. Na chvíli se ohlížím, ale pak se dávám do běhu, mířím dobře známou cestou do přístavu. Cestou se snažím ignorovat, jak si o mě lidé šeptají. Když konečně stojím na konci rybářského mola, slyším křičet racky a šumět vlny tříštící se o pobřeží, sedám si na jeho okraj, batoh pohazuji vedle sebe a strhávám ze sebe školní uniformu. Zůstávám tam sedět jen v červených plavkách, které nosím pod každým oblečením. Košili, sukni a ohavné boty cpu do batohu a odhazuji ho asi pět metrů za sebe.
Zavírám oči a z hluboka natahuji do plic vlhký mořský vzduch. Začínám si uvědomovat, co jsem si svým náhlým útěkem ze školy přivodila. Doma budu mít doslova peklo...A v tu chvíli mi to dochází. Můj domov je tady, můj domov je moře. A tady taky zůstanu. Už se nebudu vracet mezi ty lidi, co mě nechápou. Ne proto, že by mi vadilo být výstřední. To se mi naopak líbí. Ale už prostě nechci žít ve světě plném lží a výsměchu.
,,Ahoj, Annie." vyděšeně se otáčím za tím hlasem.
,,Joshi!" vstávám a vrhám se svému jedinému kamarádovi, kterého jsem léta neviděla do náruče. Jeho svalnaté paže mě objímají a já vím, že on mě bude mít vždycky rád takovou, jaká jsem.
,,Ale...jak jsi mě poznal?" když mě Joshua naposledy viděl, byla jsem malá destiletá blondýnka s dvěma culíky. Když se teď po šesti letech vrátil z Evropy, poznala jsem ho jen díky modrým očím jako čisté moře a světlým vlasům.
,,Tam jsme přece spolu vždycky sedávali," ukazuje na konec mola, kde jsem ještě před chvílí přemýšlela, že skočím do vody a odplavu pryč ,,to si nepamatuješ, ty malá mořská vílo...?" chytí do dlaně pár pramenů mých vlasů ,,Napadlo mě, že bys třeba chtěla loď." ukázuje na druhou stranu mola, kde kotví zbrusu nová jachta ,,Nikdy jsi nebyla ráda na pevnině. Nechceš se mnou odplout pryč?"
Místo abych odpovídala ho objímám ještě pevněji, líbám ho a vím, že on a moře jsou má jediná budoucnost, se kterou budu spokojená.

Lovci démonů-3. část

25. března 2013 v 19:41 | Lucqa |  Lovci démonů
,,April! Ap, vstávej!" vzbudil mě naštvaný hlas mé sestry. Ucítila jsem, jak Kyle vedle mě nadskočil. Usnuli jsme až nad ránem.
,,Co je?" otevřela jsem oči a dívala se do Mayina obličeje. Rty měla pevně semknuté k sobě a propalovala mě ledově modrýma očima.
,,Ty dneska nejdeš do práce? Potřebuju odvézt do školy. Vlaky nejezdí, prej výpadek proudu v celym městě." Jo, jasně. Práce. Moje práce byl lov démonů a NRS mi za to platila. Nebyla to nějaká závratná částka a určitě bych si za to mohla říct víc, ale já ani Maya jsme nic víc nepotřebovaly. Maya si myslela, že pracuji jako číšnice v italské restauraci pár bloků od její školy.
,,Ne, nejdu…" vydechla jsem unaveně ,,a ty dneska nepůjdeš do školy."
,,Fajn, ale proč?" hodila školní batoh na zem a rozvalila se do křesla proti nám.
,,No…" nevěděla jsem jak začít. Podívala jsem se na Kyla, ale ten jen pokrčil rameny. Netušila jsem, co se vlastně bude dít s Mayiným vzděláním. Normálně, když lovci nastupují, jim už moc studia na střední škole nezbývá. Někteří pokračovali studiem na univerzitě, ale většinou jim to nevydrželo víc než rok. Ve dne studovat a v noci se na ulicích prát s příšerami? Ve čtrnácti letech? Nemyslela jsem si, že by to Maya mohla zvládnout.
,,Ty už asi do školy nebudeš chodit vůbec, Mayo." předběhl mě Kyle.
,,Jakto?" sestra nakrčila čelo.
,,No, je to trochu složitější…" snažila jsem se to co nejlíp formulovat.
,,Neříkej." nasadila svůj sarkastický výraz.
,,Tak fajn, ale slib mi, že nezačneš vyvádět a nebudeš mě přerušovat, dokud neskončím." Jako já, když mi to naši řekli. Dodala jsem v duchu.
,,Neboj, po čtrnácti letech života s tebou přežiju všechno." zvedla oči v sloup.
,,Dobře…" začala jsem a nechala její drzou poznámku přejít ,,Už jsme spolu mluvily o tom, jak umřeli rodiče…" Maya přikývla ,,…no, já jsem ti tak trochu lhala…řekla jsem ti, že když se vraceli z dovolené, spadli v letadle. Pravdou je, že je zavraždili…lidé z takové divné skupiny. No, nebyli to tak moc lidé, víš…ti vrazi…Je to takový zvláštní druh, d-d-démonii."
Maya vyděšeně vyvalila oči.
,,No a naše rodina…má v krvi…rodíme se s potenciálem tyhle démony zabíjet. Naši…zemřeli při útoku, zavraždili tenkrát devět lidí, já jsem jim utekla jen o vlásek…"
,,Počkej…ale já teď budu muset ty d-d-démony….zabíjet taky?"
S Kylem jsme oba přikývli.
,,Já…" Maya vypadala, jako že se každou chvíli pozvrací. Pak zvedla ze země batoh a dřív než jsme ji stačili zastavit, vyběhla z domu.

Není všechno zlato co se třpytí...

24. března 2013 v 20:44 | Lucqa |  Příběhy
Jako malá jsem se vždycky nakláněla z okna, abych viděla na dům vedle toho našeho. Maminka mi vždycky říkala, že na něm není nic zvláštního. Že vypadá stejně, jako ten náš. Mě ale připadal úplně jiný. Copak neviděla tu věžičku, co mu vyrůstala ze střechy a tu dívku se zlatými vlasy, která se na mě usmívala a mávala mi? Ale kdykoli jsem o ní začala mluvit, máma se na mě zamračila a řekla, ať nevykládám nesmysly.
Ale ona tam pořád byla. Když jsem byla ve třetí třídě, šla jsem s kamarádkou poprvé sama ze školy. Ukazovala jsem jí věž a princeznu, ale ona se na mě taky dívala jako na blázna. Když jsme došly k našemu domu, rozloučila jsem se s ní a ona pokračovala dál. Ale místo toho, abych zamířila rovnou ke vchodovým dveřím, jsem se otočila a doběhla k báně toho domu s věží. Zazvonila jsem na zvonek a čekala, až mi někdo přijde otevřít. Po chvíli se k bráně přibelhala nějaká stará paní. Ptala jsem se jí, jestli bych nemohla jít do té věže za princeznou, ale ona mi přibouchla dveře před nosem. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť ta zlatovláska tam byla! Vídala jsem jí na vlastní oči každičký den. Ale asi jsem to byla jenom já.
Ani když mi bylo patnáct, nepřestala jsem ji vídat. Vypadala pořád stejně, nestárla. Nebo se mi to snad jenom zdálo. Pamatuji si ten den, kdy tatínek přišel domů a řekl, že ta šílená paní z vedlejšího domu zemřela. Vyběhla jsem z domu a vrhla se přes branku rovnou k vyraženým dveřím. Proběhla jsem starou barabiznou. Téměř okamžitě jsem našla cestu do věže a vydechla jsem až k momentě, kdy jsem stanula před tou dívkou. Ale už se neusmívala. Dívala se na mě s nelítostným výrazem.
,,Čekala jsem, až přijdeš." řekla. Pak se přeměnila v netopýra a uletěla otevřenými dveřmi ven. Než jsem se stačila vzpamatovat, dveře se zabouchly a cvakl zámek. Ať jsem dělala cokoli, nemohla jsem je otevřít. Po hodině jsem vyčerpaně klesla na zem. Všimla jsem si něčeho na zemi. Byla to kniha ve starých ošoupaných deskách. Příběh v ní jsem přečetla za pár dní. Byla to pohádka o přehnané důvěře cizím lidem a o tom, že není všechno zlato co se třpytí. Vstala jsem ze země a ses slzami v očích jsem začala tlouct do okenních tabulek. A nepřestala jsem. Tluču do nich dodnes...

Nedostatek sebevědomí? Už ne!

24. března 2013 v 19:56 | Lucqa |  Úvahy
Sebevědomí. Vypadá tak jednoduše, ale je tak strašně těžké ho dosáhnout. Teď si nejspíš říkáš, že to co píšu, je absolutní hloupost. Znáš spoustu holek, co ho mají víc než dost. Chceš ale prozradit malé tajemství? Je to jenom póza. Ve skutečosti si věří ještě méně, než ty, a proto předstírají, že jsou samy se sebou tak strašně spokojené a pořád se snaží to všem dokazovat svými činy.
Já používám dvě úžasné metody, díky kterým se sice přes jeden den nestaneš sebevědomou královnou vesmíru, ale krok po kroku, jako když stoupáš do schodů, tvá sebedůvěra naroste.
První tip: sežeň si nesmyvatelnou lihovou fixu a napiš si na okraje zrcadla, před kterým se ráno maluješ, nebo vybíráš oblečení, pochvaly. Například já mám největšími písmeny napsáno, že mám ty nejúžasnější oči, jaké kdy vesmír viděl. Jasně, je to trochu nadsázka, ale co! Funguje to jak má, a to mi stačí!
Druhý tip: Sedíš v autobuse kousek od nějaké holky, která je mnohem hezčí než ty. Za prvé-nikdy, a to opravdu nikdy si nesmíš připustit, že ta holka je lepší než ty, protože ona není. Vzpomeň si na jednu věc, která ti jde, ve které jsi dobrá, ve které jsi něčeho dosáhla. A rázem bude vedle tebe, hrdé labutě, ta holka jenom malé zmoklé kuře.
Doufám, že vám moje dvě rady alespoň malilinko pomohly. Mě teda pomáhají už několik let. Vaše Lucqa...

Lovci démonů-2. část

23. března 2013 v 20:01 | Lucqa |  Lovci démonů
,,To snad nemyslí vážně!" naštvaně jsem kopla do kamene ve velikosti pěsti. Od Kyla se mi ale nedostalo žádné odpovědi. ,,Chci říct…vždyť jí zabijou! Copak si to nikdo z těch fanatiků z NRS neuvědomuje? Oni jsou jenom strážci, hlídaj nás a poroučej nám, co máme dělat. Ale nemají ani ponětí, jaký to tady venku je."
S Kylem jsme stáli před nějakým nočním klubem, kde byl zjištěn výskyt démonů Garaku, kteří mají rádi mladé maso a snadnou kořist. Zamířili jsme sem rovnou z porady, když jsem odmítala se všemi kromě Kyla a Rose mluvit. Rosalinda měla práci v druhé části města, takže já zůstala sama s Kylem.
,,Možná…víš…" Kyle promluvil poprvé od té doby, co jsme odešli ze sklepení ,,Je možný že už je na to opravdu připravená. Něco jako nástup lovce o tři roky dřív je docela závažná věc, určitě si to několikrát prověřili."
,,Takže ty jsi na jejich straně?" hodila jsem po něm vyčítavý pohled.
,,Tohle není nějaká hloupá dětská hra, April. Jsou jenom dvě strany: my a démoni. A tohle je asi fakt vážný. Nikdy jsem o podobném případu neslyšel." objal mě a políbil na čelo.
,,No právě o tom mluvím." vymanila jsem se z jeho objetí ,,Já si taky na nic takového nepamatuju. A myslím, že ani nikdo jiný. Může to být podfuk. V tomhle městě je nás jen patnáct. Třeba si myslí, že potřebujeme nějaké posily, že to nezvládáme."
,,April, co to povídáš. Máme víc než dost lovců. Třeba v New Yorku jich je méně než polovička. Pokrýváme všechny části města se zvýšeným rizikem."
,,Ale u nás je démonů víc než v New Yorku, nebo v San Franciscu. Proto chtějí Mayu."
,,April, to je hloupost. Začínáš být paranoidní."
,,Proč já tady ještě zůstávám…" otočila jsem se k němu zády a zamířila do postraní uličky, kudy jsem to domu měla jen patnáct minut pomalejšího běhu.
,,April! Zastav se prosím, zlato!" volal za mnou.
Nechtěla jsem přestávat v běhu, ale v tom jsem o něco zakopla a rozplácla se jak dlouhá tak široká na zem.
,,April?" slyšela jsem Kylův váhavý hlas.
,,Jsem v pořádku." řekla jsem po chvilce. To už mi bylo jasné, že něco není v pořádku. V uličce ale byla taková tma, že jsem nebyla s to rozeznat, co se děje.
,,Kyle…?" promluvila jsem opatrně.
,,Co se děje?" dolehl ke mně jeho váhavý hlas.
,,Něco tu je. Máš baterku?"
Místo odpovědi mě po pár vteřinách oslepilo zářivé světlo.
,,Proboha." šeptal Kyle. Trvalo skoro minutu, než si mé oči přivykly světlu a já uviděla tu věc o kterou jsem zakopla. Kyle se klečel nad tou dívkou na kolenou. Měla dokořán vytřeštěné oči, otevřenou pusu a obličej rozdrápaný do krve. Levou ruku měla oddělenou od těla a po obou nohách hluboké škrábance. Rychle jsem se probrala z šoku a po kolenou přešla k tělu dívky.
,,Co se jí stalo?" zeptala jsem se Kyla. Ani jeden z nás nekontroloval, jestli dívka náhodou nedýchá. Bylo úplně jasné, že je mrtvá.
,,Netuším." Kyle ztěžka polkl ,,Ale nikdo, koho bychom znali. Všichni známí démoni jedí maso svých obětí."
,,Myslíš…" na chvíli jsem zavřela oči ,,…že ji to zabilo pro zábavu?"
,,Nejspíš." přikývl.
,,Co budeme dělat?" v očích se mi objevily slzy.
,,Zavolám Jesii a Tommymu, aby se o to postarali." stoupl si, poodešel kousek od mrtvoly, vyťukal do telefonu číslo a začal mluvit tlumeným hlasem. Já zatím seděla jako paralyzovaná vedle dívky. Nemohla být víc než o dva roky starší než Maya. A ten démon, nebo co to vlastně bylo, ji evidentně dostal bez jakýchkoli problémů.
,,April, Tommy a Jesii tu budou za pár minut. Pojď domů." Kyle mi pomohl vstát. Jistě, Tommy a Jesii se o to postarají. To je přeci jejich práce.
Trvalo půl hodiny, než jsme se došourali k našemu domu.
,,Nechceš přespat u nás?" zeptala jsem se Kyla.
,,Tak jo. Ty bys určitě zbytek noci nezamhouřila oči."
Celou noc jsme seděli nalepeni na sebe a koukali na všechny moje oblíbené komedie. Mě se však ani na chvíli nepovedlo postit z hlavy obraz té mrtvé dívky a to, že riziko, že Maya dopadne stejně se od zítřka rapidně zvýší.

Lovci démonů-1. část

23. března 2013 v 13:39 | Lucqa |  Lovci démonů
Venku byla tma jako v pytli. Otevřela jsem skříň, vytáhla z ní černou koženou bundu a oblékla si jí. Ještě jednou jsem zkontrolovala, že má mladší sestra Maya leží ve svém pokoji a spí. Seběhla jsem ze schodů s kabelkou přes rameno, pozhasínala světla v celém domě a opatrně, abych Mayu nevzbudila, jsem zabouchla dveře. Maya o mých nočních výletech neměla ani ponětí. A tak to mělo ještě chvíli zůstat.
Vyběhla jsem přes zahradu na ulici. Každá jiná holka v mém věku by určitě zamířila do nějakého nočního klubu, ale já se vřítila do první uličky napravo. To byla cesta do té horší části města. Chvíli jsem se proplétala postraními uličkami, až jsem dorazila na malý dvorek mezi domy, ve kterých už léta nikdo nebydlí. Odtlačit starý kontejner na odpadky mi nedělalo žádný problém. Za ním se objevilo rozbité okno do sklepení. Protáhla jsem se dovnitř a dopadla nohama na mokrý beton. Ve sklepení to smrdělo plísní a krví, ale mě to nevadilo. Už jsem si zvykla.
,,No to je dost, že jdeš, April." ozval se za mými zády tak známý hlas.
,,Rose!" vykřikla jsem a padla své kamarádce do náruče ,,Kdy ses vrátila?" Rosalinda před půl rokem odjela na příkaz NRS (nejvyšší rady strážců) do Evropy, aby tam vyřídila jeden démonský gang.
,,Před pár hodinami. Pojď, schůze už začala." kývla hlavou směrem ke dveřím.
,,To je od tebe milé, Christeyová, že ses uráčila přijít." Juliana, velitelka lovců démonů ze Chicaga mě nikdy neměla zrovna dvakrát v lásce. Asi kvůli tomu, že než mí a Mayini rodiče přišli při jednom útoku před třemi lety o život, deset let můj otec zastával její současnou funkci, o kterou Juliana hrozně usilovala.
,,Omlouvám se, musela jsem počkat, než Maya usne." Sklopila jsem oči a šla si sednout na své místo na lavici mezi Rose a Kyla. Kyle byl třiadvacetiletý a neskutečně krásný lovec, se kterým jsem chodila od té doby, co jsem před čtyřmi lety mezi lovce nastoupila.
,,Musíme dnes projednat velice vážnou záležitost." Juliana přejela očima všech čtrnáct osob v místnosti ,,Od NRS nám přišla zpráva, že ve městě byl zjištěn další lovec démonů připravený na nástup k nám.
Trvalo mi skoro minutu, než jsem to ze sebe dokázala vypravit:,,Ale vždyť jediným člověkem s potenciálem ve městě je Maya! A ta je na to ještě moc mladá!"
,,Ale Juliano," přidala se ke mně Rose ,,Maye je čtrnáct, má nastoupit až za tři roky. Není to nějaký omyl?"
,,NRS se nemýlí, tvoje sestra musí nastoupit, April. Ty, Kyle a Rosalinda máte za úkol ji zítra přivést. Dnes v noci se vraťte ke své práci. Tímto končím schůzi." Juliana se zvedla ze židle a odešla z místnosti.

Co je to krása?

22. března 2013 v 18:42 | Lucqa |  Úvahy
Pravdou je, že krása je ve dnešní společnosti jasně vyhraněný pojem. Dívka s ideálními mírami devadesát-šedesát-devadesát, krásnými dlouhými vlasy, jemnými rysy v obličeji, plnými rty, bezchybnou pletí, dlouhými řasy, samozřejmě oblečená podle nejnovějších módních trendů…
Tento ideál krásy často vídáme v televizi, na billboardech, nebo u pár vyvolených v našem okolí. Musíme se na to ale dívat z té lepší stránky. I na těchto lidech je určitě něco, co na sobě nemají rádi, ale my je sledujeme jako celek, a proto žádné chyby nevnímáme. A přesně tak se musíme dívat na sebe. Nesoustředit se na nedokonalosti, ale vnímat sami sebe jako celek.
Také je ale třeba zmínit, že každá chyba z nás dělá originál. A být originální také znamená být krásný.
Rozhodně ale nemá cenu podstupovat různé plastické operace! Nechat si udělat nos jako nějaká celebrita? To mi přijde jako pěkná pitomost!
Každého z nás lze přirovnat ke knize. Jít na plastickou operaci je jako přepisovat v naší knize příběh, vzdávat život kvůli vzhledu se dá připodobnit k vytrhávání stránek a pálení knih. Jaká kniha si myslíte že jste? Někdo z nás je kniha poezie, jiný chodící encyklopedie a někdo další zase odborná kniha o motorkách. Každou knihu má někdo rád. Stejně jako každý člověk má někoho, komu na něm záleží a někoho, pro koho je ten nejkrásnějším člověkem na planetě (pokud existuje mimozemský život, opravuji to na ,,ve vesmíru").
A vnitřní krása je taky ohromě důležitá věc! Je třeba ji brát v potaz a nevnímat každého jen podle vzhledu. Protože kdyby existovalo zrcadlo, které odráží to, jací jsme uvnitř, vsadím se, že překvapivý počet lidí by viděl shnilé jablko. A troufám si říct, že navenek byste to do nich určitě neřekli. A o řeč se hlásí můj vnitřní Potterhead. Viděli jste Harryho Pottera a tajemnou komnatu? Voldemort nevypadal vůbec špatně, když vystoupil jako svá teenage verze z deníku, co? Ale uvědomme si, jak prohnilý byl uvnitř…
V současné době se všechny dívky porovnávají s modelkami, ale neuvědomují si, že minimálně pro dva lidi jsou mnohem krásnější, než ty holky z mola.

Wanna be affs?

22. března 2013 v 17:01 | Lucqa
Podmínky pro affs:
1. neberu každého, tvůj blog se mi musí líbit
2. musíš obíhat aspoň 3krát týdně-já dělám to samé
3. když obíháš, nehomentuj: ,,Ahoj, obíhám, tak čau"-to ne
4. pokud pozastavuješ, nebudeš obíhát protože se nedostaneš k počítači a podobně, vždycky mi musíš napsat na blog!
5. Pokud budeš chtít hlásnout do nějaké soutěže nebo podobně, kdykoli mi napiš a já ti hlásnu (fajn, to neni moc podmínka...)

Do komentu napiš:

1. Jméno/přezdívka (jak to mám napsat do affs)
2. blog
3. proč chceš být affs?

První jarní dny v království ledové královny aneb tomuhle říkáte globální oteplování?

22. března 2013 v 15:51 | Lucqa |  Příběhy
Ráno jsem se (samozřejmě se sluchátky na uších) vykodrcala z baráku. Čekala jsem, že když včera začalo jaro, mohlo by se počasí alespoň malinko umoudřit. Jasně že jsem nečekala, že by se přes noc ze země vyklubaly květiny, vylíhli motýli, začali zpívat ptáci (v Praze) a já mohla do školy vyrazit jen tak ve svetru a sukni. Tak strašně naivní zase nejsem. Ale několikastupňové zvýšení teploty bych uvítala s otevřenou náručí. Že druhý jarní den nesplnil má očekávání by bylo jen slabé pojmenování. Celou cestu na autobusovou zastávku jsem házela naštvané pohledy po centimetrové vrstvě sněhu na té trošce trávy, co nám ve velkoměstě ještě zbyla, nadávala, posílala dědečka Mrazíčka na spoustu zajímavých míst, v zimní bundě drkotala zuby a naštvaně dupala do školy. Ale uklidňovala jsem se tím, že jsem prostě v sedm ráno ještě rozespalá a třeba se mi ten sníh zdá (s mojí bujnou fantazií by to nebylo nic zvláštního). Nezdál.
Co se to stalo? Vždyť i o vánočních svátcích bylo tepleji než poslední dva dny!
Stále jsem ale neztrácela naději, že do odpoledne se to trochu zlepší. Abych oslavila, že konečně chápu chemii, vydala jsem se s kamarádkou na zmrzlinu. Největší hloupost, jakou jsem mohla udělat! Celou cestu domů jsem klepala kosu a jmenovala tisíce důvodů, proč by měla mít všechna zmrzlinářství v zemi v zimě na dveřích vylepenou cedulku s varováním. Když jsem konečně dorazila domů, nakvašeně jsem skopla boty z nohou, zahodila bundu a školní tašku do kouta a napochodovala do kuchyně, abych si uvařila čaj. Po půl hodině vylévání srdce rychlovazné konvici jsem si uvědomila, že ta mrcha mě neposlouchá a od té doby s ní nemluvím.

Vlak života

21. března 2013 v 19:41 | Lucqa |  Úvahy
Život můžeme přirovnat k cestě vlaku. My jsme lokomotiva a za sebou táhneme veškeré starosti, jako vlak vagóny. Čím více jich je, tím pomaleji náš vlak pojede. Naproti tomu, nemyslím si, že by někdo chtěl jen rychle prolétnout životem bez nějakých starostí. Protože každá starost nám přináší nové zážitky a každý zážitek nás nějakým způsobem obohatí. Každičký milník na naší cestě znamená novou vzpomínku, která se nám vryje do paměti, jako do kovu, ze kterého jsme vyrobeni v našem lokomotivovém převtělení. Je možné, že ta vzpomínka časem zmizí, protože jsme prostě neryli dost hluboko. Nebo ji také může překrýt jiná vzpomínka-lepší či horší. Ale některé jsou vryt tak hluboko, že se jich nezbavíme, až dokud náš vlak nenabourá.
Lokomotiva má však oproti nám jednu obrovskou výhodu. Už jsem řekla, že jsme mašina, která táhne vlak. Ale co je to, co se míhá za oknem? To je náš příběh. A ta jmenovaná výhoda vlaku je přirovnatelná k videokazetě. Já bych si taky přála moct rychleji projet zkoušením z chemie, kdežto prázdninové zážitky z pláže bych radši prožívala pořád dokola.
A tak jedeme, jako lokomotiva po železnici a čekáme, co nás v životě potká...

Abyste měli představu, o čem píšu...

21. března 2013 v 18:45 | Lucqa |  Příběhy
Něco málo z druhé knihy, kterou jsem napsala. Líbí? :D

,,NE!" ozval se křik a oba jsme se za ním otočili. Stála tam ta žena, co mě volala v mém prvním snu spojeným s proroctvím ,,Viktorie, neposlouchej ho! On lže! Tohle je jen iluze! Není to opravdové. Doopravdy je tu jen křik, strach a smrt. Musíš říct, že mu nevěříš!"
,,Já...já vám...nevěřím vám." vykoktala jsem v tom zmatku. Té ženě jsem věřila každičké slovo, Temnému Pánovi ale ne.
A to místo se začalo opět měnit. Tráva se schovala pod zem a já stála jen na udusané hlíně. Stromy ztratily listí, uschly a vypadaly jako sochy trpících lidí. A k těm stromům byly přikovány řetězy. Na těch řetězech byli připoutáni lidé, kteří křičeli strachy a bolestí. Všude kolem mě se válela mrtvá lidská těla, jen tak bez života ležící. Potok průzračné vody se změnil a teď tudy tekla rudá krev lidských obětí.
Pán se opět změnil do původní podoby a vzteky zavrčel. Podívala jsem se na své nohy. Lem bílých šatů, do jakých jsem byla ve svých snech oblékána, se začal zbarvovat do ruda. Do barvy krve, která byla všude kolem mě.
,,Běž! Uteč!" křičela na mě ta žena. Já ji poslechla a rozběhla se pryč. Jakmile jsem byla od pána dost daleko, probudila jsem se a setřela si z obličeje pot a slzy.

Příběh staré lavičky v parku

21. března 2013 v 18:07 | Lucqa |  Příběhy
Byly mi tenkrát čtyři roky, když mě rodiče poprvé zavedli do velkého parku na kraji města, který den před tím otevřeli. Hrála jsem si na trávě pod košatým dubem a máma s tátou seděli na lavičce opodál a usmívali se na mě. Tenkrát bylo všechno perfektní. Měla jsem všechno, co jsem si jen mohla přát.
O pár let později jsme si tam s kamarádkami hrály na princezny. Seděla jsem na lavičce, na sobě jsem měla růžové princeznovské šaty a na hlavě korunku. Ostatní měly být mé služky. Ale jedné kamarádce se to nelíbilo. Strhla si ze zápěstí náramek přátelství, dupla na něj a utekla pryč. Od té doby se mnou už nikdy nepromluvila. Zdá se to být jako hloupý důvod, proč se rozejít s kamarádkou, ale později jsem si uvědomila, že panovačnost je moc špatná vlastnost.
Když mi bylo šestnáct, sedávali jsme tu s naší partou a probírali různé zbytečnosti. A ten den jsem ho poprvé uviděla. Jezdil na skateboardu v nově vybudovaném skate parku kousek od toho dubu a lavičky. A pak jsem tam chodila už jen s ním. Tři roky jsme se tu sházeli den co den.
Byly to mé devatenácté narozeniny, ten den co nepřišel. Byla jsem zklamaná, ale potlačila jsem slzy a šla zpátky domů. Ale další den taky nepřišel. A další, a další, a další… Uplynuly asi dva měsíce, než jsem si uvědomila, že už nepřijde. Sedla jsem si na lavičku a přitáhla si kolena k bradě. Neubránila jsem se pláči. Složila jsem obličej do dlaní a brečela. Vedle mě se někdo posadil na lavičku. Zvedla jsem k němu oči. Ten kluk mě utěšil, řekl mi, že bude všechno dobré a doprovodil mě domů. A začala jsem se tam scházet s ním. Ale tohle neskončilo, to trvalo. Až do nejšťastnějšího dne mého života. Stála jsem ve stínu dubu, vedle lavičky, v bílých šatech a dávala mu celé své srdce. Nedokázala jsem si představit dokonalejší místo ke svatbě.
Po třech letech jsem tam jezdila s kočárkem, v něm svou první dceru. K první se po pár letech přidala druhá, ke druhé třetí a ke třetí nakonec i čtvrtá. A všechny to byly holčičky. A když jsem tam seděla, pozorujíc své dcerky, s manželem po boku, připadala jsem si jako nejšťastnější na světě.
Tedy až do dne, kdy naše město zasáhlo zemětřesení. Bylo mi třicet pět, mé nejstarší dceři deset let a té nejmladší čtyři. Holčičky jsem táhla za sebou do parku, se slzami v očích. Jejich otce pohřbily trosky našeho domu, který se nám doslova zřítil na hlavu. Zem se stále chvěla a nebe plakalo, stejně jako nás pět. Chtěla jsem si sednout na lavičku, která mi celý život byla jakousi morální podporou, ale ta už tam nestála. Spadl na ni vysoký dub. Tak jsem se posadila na jeho kmen.
Tam mě i s dcerami našla má matka, odvedla mě do svého domu, kterého se zemětřesení ani nedotklo. Když jsem po tak dlouhé době konečně vystrčila nos z domu, šla jsem se podívat do toho parku. Na tom samém místě, jako dříve zase stála lavička. A místo toho dubu, který ji zavalil, tam byl velký pomník byla do něj vyryta jména. Když jsem zvedla hlavu všimla jsem si nápisu nahoře:
Obětem zemětřesení v roce 1989.

Proč jsem si založila blog?

21. března 2013 v 17:58 | Lucqa
Ahojte, lidičky!

Odjakživa mě bavilo psát. Pohádky, příběhy, dokonce mám teď rozepsanou třetí knížku! A když jsem tak jednou psala, napadlo mě, že bych chtěla, aby si někdo výplody mé fantazie přečetl. Původně mě napadl nějaký časopis, ale kdy by vzali jako redaktorku patnáctiletou střelenou puberťačku s nepředvídatelným chování. Termín zápisů pro psaní do školního časopisu jsem prošvihla a nechce se mi čekat do začátku příštího školního roku. Pak mě napadl právě blog. Tak doufám, že se vám ty hlouposti, co píšu budou aspoň trochu líbit :D