Zamrzlý svět

19. dubna 2013 v 16:01 | Lucqa |  Úvahy
Nedokážu si představit nic úžasnějšího. Ten pocit, když brusle kloužou po ledě, když se točím, až se mi motá hlava, i když padám. Nevadí mi, že nejsem nejlepší. Dělám to proto, že to miluji. Nedovedu si bez krasobruslení představit svůj život. Asi proto, že bez něj by to nebyl žádný život. Bez čeho nemůžete žít vy?

 

Sedmikráska

8. dubna 2013 v 17:08 | Lucqa |  Příběhy
Čekám pod košatou třešní na vrcholku nad naší vesnicí a čekám na něj. Příjde. Vím to, vždycky přišel. Zaslechnu šramocení ve větvích nad sebou a najednou mi žuchne k nohám změť končetin a křídel.
,,Ahoj, Sun." Zvedá se ze země, oprašuje si kalhoty a staví se proti mně ve vší své dokonalosti. V tu chvíli si ale všimnu drobné vadě na jeho oslňující kráse. Na čele se mu táhne asi pět centimetrů dlouhý šrám, ze kterého teče pár kapek modré andělské krve.
,,Jsi zraněný." Poznamenávám.
,,To nic není…" setře se krev hřbetem ruky ,,Jenom jsou tam nahoře teď trochu problémy."
,,Chystá se zase válka?" ptám se. Angel už mi o válkách mezi dobrem a zlem povídal. Většinou to prý nevyústí v nic většího, co by mělo dopad i na náš svět, ale ztráty na životech nejsou úplně zanedbatelné.
,,Nemáš se čeho bát." Políbí mě na čelo a sevře mě v obětí svých svalnatých paží. Je ta dokonalý. Sen každé dívky v mém věku.
A náš vztah byl dokonalý pořád. Nikdy jsme se nepohádali. Měli jsme úžasnou soukromou svatbu…prostě perfektní život. Až do toho dne…
O několik let později ležím pod tím samým stromem v obětí svého anděla. Kolem nás pobíhá nadpozemsky krásná plavovlasá holčička tak podobná svému otci, která se teprve před několika týdny poprvé sama postavila na nohy. Trhá z trávy kvítky sedmikrásky, po nichž byla pojmenována. Svítí slunce, na nebi ani mráček…vypadáme jako dokonalá rodinka z nějaké idealistické reklamy.
V tu chvíli se nebe zatáhlo, spustil se prudký déšť a v dálce jsem zahlédla první blesk.
Angel vystřelil na nohy. ,,Musím jít. Už to začalo." Krátce mě políbil, objal Sedmikrásku a vyřítil se k temným oblakům.
Cestou domů jsme promokly až na kost. Hluboko do noci jsem plakala. Sedmikráska nemohla chápat, proč tak smutním, ale několikrát jsem si všimla, že slzy tečou po tváři i jí.
Byly to ty nejsmutnější, nejdeštivější a nejdelší tři roky, které si pamatuji. Když jeden letní den vysvitlo slunce, popadla jsem Sedmikrásku za ruku a běžela s ní na kopec za vesnicí, tam, kde rostla třešeň.
Posadila jsem se pod korunu stromu, který během těch tří let sežehl blesk a teď už z něj moc nezbývalo. Sedmikráska si sedla do trávy zády ke mně, začala se pohupovat a zpívat písničku:

Kvítěčku zářivý,
vrať se mi živý, zdravý.
Zpívej tu písničku,
pohlaď mou tvářičku,
zpívej tu písničku,
zamávej sluníčku.
A najednou jsem něco uviděla. Vstala jsem a natáhla se na špičky, jako bych tak snad viděla líp. Zdunělo to, když mi k nohám dopadla změť končetin, křídel a modré krve.
Jako opařená jsem se zhroutila na zem vedle Angelova těla. Hystericky jsem se pohupovala a nevnímala, že ke mně přicupitala Sedmikráska. Podívala se na mě takovým pohledem, jaký jsem u ní ještě v životě neviděla. Bylo to jako by se snažila mi říct, že se to spraví. Položila drobné ručičky na Angelovu hruď přesně tam, kde by mělo tlouct jeho srdce. Kdyby nebyl mrtvý. Znovu zpívala:
Kvítěčku zářivý,
vrať se mi živý, zdravý.
Už jsem se přestala kolíbat ze strany na stranu a zadržovala jsem dech.
Zpívej tu písničku,
pohlaď mou tvářičku,
zpívej tu písničku,
zamávej sluníčku.
Nadechla jsem se až v tom okamžiku, kdy to samé udělal i Angel. Vrhla jsem se mu kolem krku.
Později, když jsme došli domů, mi Angel pověděl něco o vzácné vlastnosti některých dětí andělů a smrtelníků. Takové děti mají tři životy-dvakrát přežijí něco, co by normální lidi zabilo. Ale mohou ty životy, nebo jen jeden z nich, někomu darovat. Jako to udělala Sedmikráska, která, jak mi po pár letech dcerka vyprávěla, ani netušila, jestli ten proces předání životů sama přežije.

Ptají se mě, jestli mi to všechno vůbec stojí za to...

6. dubna 2013 v 14:34 | Lucqa |  Příběhy
Zdál se mi nádherný sen, ale vytrhává mě z něj příšerný křik mého budíku. Místo toho, abych mumlala, že chci ještě spát, okamžitě se vymršťuji z postele. Hodiny na stěně ukazují patnáct minut po čtvrté hodině.
Venku je ještě tma, když vyjíždím z garáže na kole. Od našeho domu je to k zimnímu stadionu jen patnáct minut rychlého šlapání. Před halou seskakuji z kola, poutám ho zámkem ke stojanu na kola a běžím do šatny. V rychlosti si obouvám brusle, abych v pět byla připravená na ledě.
Padám. Pořád. Ale už jsem si zvykla, že pokud chci něco dokázat, prostě to bude bolet. A tak se pokaždé se zvednu. Nemám ve zvyku vzdávat se.
Hned po tréninku vyrážím na kole přes půlku města. Do třídy vcházím přesně se zvoněním. Až do oběda maluji ten samý obraz. Musí být dokonalý. Každý z mých obrazů musí být dokonalý.
Na oběd mířím zpět přes polovinu města. Po jídle už nedočkavě mířím do stájí, abych vzala na projížďku svého milovaného koně.
Ale ani na něj nemám dost času. Ve čtyři už zase mířím na kole pryč, tentokrát do antikvariátu jen několik minut cesty od našeho domu. Od osmi let tam každý den vypomáhám babičce. Miluji tu vůni knih, které je malý krámek plný.
Když sebou konečně večer plácnu do postele, objeví se ve dveřích máma a už jen z legrace se mě ptá: ,,Stojí ti to všechno vůbec za to, Cath?"
,,Stojí." šeptám a odplouvám do snů.
 


Co třeba trochu zpomalit?

6. dubna 2013 v 13:55 | Lucqa |  Úvahy
Děláme to všichni. Žijeme moc rychle. Neužíváme si okamžiky, které by za to stály, protože jsme zvyklí jen tak letět časem.
A mě už připadá nudné žít takový život, brát každý den prostě jako jeden z dalších. Protože každý okamžik je něčím důležitý, zvláštní a jedinečný. Každou chvíli v životě je třeba si pamatovat, radovat se při vzpomínce na ní, nebo se z ní poučit. Všechny vteřiny našeho života bychom měli žít, jako by byly ty poslední. Protože pokud jen tak bez zastávky prolétneme životem, všichni nás budou vnímat jenom jako člověka, kterého někdy potkali, nebo možná trochu znali. Pokud se budeme radovat z každé minuty, utkvějme v paměti ostatních mnohem déle.
Ale všechno musí jednou skončit. I něco, na co jsme se těšili snad věčnost. A tak nesmutni, když taková chvíle skončí. Raduj se z toho, že se něco takového vůbec stalo a těš se na další neopakovatelné vzácné okamžiky. Brzo určitě nějaký úžasný zážitek příjde. Jen si musíš dát pozor, abys jím jen bez povšimnutí neprolétnul, jako to dělá většina lidí.

Lovci démonů-4. část

1. dubna 2013 v 21:15 | Lucqa |  Lovci démonů
Kyle se pohnul dřív než já. Vyrazil ke dveřím v ten moment, kdy za sebou Maya práskla dveřmi. Rozrazil je, jako by čekal že má sestra stále stojí na prahu a čeká. S povzdechem je zase zavřel.
,,Co budeme dělat?" já jsem stále ještě seděla na pohovce obrácená proti Mayinu křeslu. Nepohnula jsem se ani o centimetr.
,,Půjdeme jí hledat. Někdo by ale měl hlídat dům, kdyby se vrátila." Kyle mi odhrnul pramínek světlých vlasů z obličeje.
,,Zavolám Rose." zašátrala jsem v kapse džínů a vytáhla z ní svůj i-phone. Vytočila jsem její číslo. Po jednom zazvonění se ozval Rosin pištivý hlas: ,,Haló?"
,,Rose? To jsem já, April. Potřebuju, abys okamžitě přišla ke mně domů. Kvůli Maye. Utekla."
,,Jo, jasně. Hned jsem tam." zmáčkla jsem tlačítko k ukončení hovoru.
,,Už je na cestě." oznámila jsem Kuldovi.
Nemuseli jsme čekat dlouho. Neuplynulo ještě ani pět minut a Rose se svým parťákem Bennym a za nimi se hned objevili Jessi a Tommy.
Po krátké válečné poradě jsme se rozhodli následovně: Rose zůstane u nás pro případ, že by si to Maya rozmyslela. Benny bude hlídat okolí domu. Já s Kylem obejdeme všechny místa, kam by Maya mohla jít - domy kamarádek, školu, taneční studium kam chodila… Tommy projde všechna místa, kde se děcka v jejím věku scházejí a Jessi projde hotely, nádraží a letiště.
První místo, kam nás s Kylem napadlo jít byl dům Mayiny kamarádky Lissy. Kyle se opřel o zářivě žlutou omítku domu a já zazvonila na zvonek. Už jsme to chtěli vzdát a otočit se k domu zády, když nám otevřela vysoká žena v županu a s odporně zelenou maskou na obličeji.
,,Ehm…dobrý den..." vyrazila jsem ze sebe.
,,Dobrý den, paní Harretová. Chtěly bychom se zeptat, jestli za Lissou dneska nebyla Maya."
,,Lissa? Ne, tu jsem už několik týdnů neviděla." zabouchla nám dveře před nosem.
,,No…co teď?" zeptala jsem se, když jsme prošli brankou na ulici.
,,Asi bychom měli zajít do školy…vzala si s sebou přece školní batoh." navrhl Kyle. Nic jsem nenamítala, i když jsem silně pochybovala o tom, že by ségra šla zrovna tam. Nikdy neměla školu zrovna dvakrát v lásce. Někde jsme ale pokračovat museli.
Ale Maya nebyla ani ve škole, ani u žádné z kamarádek, ani u naší babičky, ani v tanečním studiu…
Večer jsme se vrátili k nám domů. Rose, Benny, Jessi a Tommy už tam na nás čekali. Ani oni nenašli nic, co by nás k Maye mohlo zavést. Domluvili jsme se, že Jessi půjde na radu a nahlásí to Julianě. My ostatní budeme celou noc pokračovat v pátrání. Nezbývalo nám nic jiného.
Už teď může být Maya mrtvá.

Tak jsem jiná...problém?

26. března 2013 v 18:55 | Lucqa |  Příběhy
Sedím v zadní lavici naší třídy s nosem zabořeným do knihy. Už ani nevnímám posměšky na můj účet, které mě obklopují. Nejsem na ně zvědavá. Měla bych snad být?
,,Copak, vyschnul ti rybník, vodníku, že si přitáhla sem?" směje se jeden z nich. Vlastně ani neznám jeho jméno. Jeho existence mě nikdy nějak zvlášť nevzrušovala. To jenom ostatní holky jsou do toho idiota zblázněné. Upřímě? Řekla bych vám to, ale nebylo by to nic pěkného a myslím, že by to bylo i dětem nepřístupné. Odhrnu si pramen zelenomodrých loken z čela a dál se věnuji mnohem zajímavějšímu světu, než je ten, kde jsou všichni mí spolužácí.
,,Proč tady vůbec oxiduješ? Nikdo tu o tebe nestojí." vysmívá se mi třídní královna. Myslím že se jmenuje Jaime, nebo tak nějak.
,,Měla bys odplavat pryč!" křikla na mě jedna z jejích nohsledek.
A tak jsem to taky dělám. Zvedám se ze židle, házím si školní batoh přes rameno a odpochodovávám pryč. Nedbám na jejich smích a nezastavuji se, až na ulici. Na chvíli se ohlížím, ale pak se dávám do běhu, mířím dobře známou cestou do přístavu. Cestou se snažím ignorovat, jak si o mě lidé šeptají. Když konečně stojím na konci rybářského mola, slyším křičet racky a šumět vlny tříštící se o pobřeží, sedám si na jeho okraj, batoh pohazuji vedle sebe a strhávám ze sebe školní uniformu. Zůstávám tam sedět jen v červených plavkách, které nosím pod každým oblečením. Košili, sukni a ohavné boty cpu do batohu a odhazuji ho asi pět metrů za sebe.
Zavírám oči a z hluboka natahuji do plic vlhký mořský vzduch. Začínám si uvědomovat, co jsem si svým náhlým útěkem ze školy přivodila. Doma budu mít doslova peklo...A v tu chvíli mi to dochází. Můj domov je tady, můj domov je moře. A tady taky zůstanu. Už se nebudu vracet mezi ty lidi, co mě nechápou. Ne proto, že by mi vadilo být výstřední. To se mi naopak líbí. Ale už prostě nechci žít ve světě plném lží a výsměchu.
,,Ahoj, Annie." vyděšeně se otáčím za tím hlasem.
,,Joshi!" vstávám a vrhám se svému jedinému kamarádovi, kterého jsem léta neviděla do náruče. Jeho svalnaté paže mě objímají a já vím, že on mě bude mít vždycky rád takovou, jaká jsem.
,,Ale...jak jsi mě poznal?" když mě Joshua naposledy viděl, byla jsem malá destiletá blondýnka s dvěma culíky. Když se teď po šesti letech vrátil z Evropy, poznala jsem ho jen díky modrým očím jako čisté moře a světlým vlasům.
,,Tam jsme přece spolu vždycky sedávali," ukazuje na konec mola, kde jsem ještě před chvílí přemýšlela, že skočím do vody a odplavu pryč ,,to si nepamatuješ, ty malá mořská vílo...?" chytí do dlaně pár pramenů mých vlasů ,,Napadlo mě, že bys třeba chtěla loď." ukázuje na druhou stranu mola, kde kotví zbrusu nová jachta ,,Nikdy jsi nebyla ráda na pevnině. Nechceš se mnou odplout pryč?"
Místo abych odpovídala ho objímám ještě pevněji, líbám ho a vím, že on a moře jsou má jediná budoucnost, se kterou budu spokojená.

Lovci démonů-3. část

25. března 2013 v 19:41 | Lucqa |  Lovci démonů
,,April! Ap, vstávej!" vzbudil mě naštvaný hlas mé sestry. Ucítila jsem, jak Kyle vedle mě nadskočil. Usnuli jsme až nad ránem.
,,Co je?" otevřela jsem oči a dívala se do Mayina obličeje. Rty měla pevně semknuté k sobě a propalovala mě ledově modrýma očima.
,,Ty dneska nejdeš do práce? Potřebuju odvézt do školy. Vlaky nejezdí, prej výpadek proudu v celym městě." Jo, jasně. Práce. Moje práce byl lov démonů a NRS mi za to platila. Nebyla to nějaká závratná částka a určitě bych si za to mohla říct víc, ale já ani Maya jsme nic víc nepotřebovaly. Maya si myslela, že pracuji jako číšnice v italské restauraci pár bloků od její školy.
,,Ne, nejdu…" vydechla jsem unaveně ,,a ty dneska nepůjdeš do školy."
,,Fajn, ale proč?" hodila školní batoh na zem a rozvalila se do křesla proti nám.
,,No…" nevěděla jsem jak začít. Podívala jsem se na Kyla, ale ten jen pokrčil rameny. Netušila jsem, co se vlastně bude dít s Mayiným vzděláním. Normálně, když lovci nastupují, jim už moc studia na střední škole nezbývá. Někteří pokračovali studiem na univerzitě, ale většinou jim to nevydrželo víc než rok. Ve dne studovat a v noci se na ulicích prát s příšerami? Ve čtrnácti letech? Nemyslela jsem si, že by to Maya mohla zvládnout.
,,Ty už asi do školy nebudeš chodit vůbec, Mayo." předběhl mě Kyle.
,,Jakto?" sestra nakrčila čelo.
,,No, je to trochu složitější…" snažila jsem se to co nejlíp formulovat.
,,Neříkej." nasadila svůj sarkastický výraz.
,,Tak fajn, ale slib mi, že nezačneš vyvádět a nebudeš mě přerušovat, dokud neskončím." Jako já, když mi to naši řekli. Dodala jsem v duchu.
,,Neboj, po čtrnácti letech života s tebou přežiju všechno." zvedla oči v sloup.
,,Dobře…" začala jsem a nechala její drzou poznámku přejít ,,Už jsme spolu mluvily o tom, jak umřeli rodiče…" Maya přikývla ,,…no, já jsem ti tak trochu lhala…řekla jsem ti, že když se vraceli z dovolené, spadli v letadle. Pravdou je, že je zavraždili…lidé z takové divné skupiny. No, nebyli to tak moc lidé, víš…ti vrazi…Je to takový zvláštní druh, d-d-démonii."
Maya vyděšeně vyvalila oči.
,,No a naše rodina…má v krvi…rodíme se s potenciálem tyhle démony zabíjet. Naši…zemřeli při útoku, zavraždili tenkrát devět lidí, já jsem jim utekla jen o vlásek…"
,,Počkej…ale já teď budu muset ty d-d-démony….zabíjet taky?"
S Kylem jsme oba přikývli.
,,Já…" Maya vypadala, jako že se každou chvíli pozvrací. Pak zvedla ze země batoh a dřív než jsme ji stačili zastavit, vyběhla z domu.

Není všechno zlato co se třpytí...

24. března 2013 v 20:44 | Lucqa |  Příběhy
Jako malá jsem se vždycky nakláněla z okna, abych viděla na dům vedle toho našeho. Maminka mi vždycky říkala, že na něm není nic zvláštního. Že vypadá stejně, jako ten náš. Mě ale připadal úplně jiný. Copak neviděla tu věžičku, co mu vyrůstala ze střechy a tu dívku se zlatými vlasy, která se na mě usmívala a mávala mi? Ale kdykoli jsem o ní začala mluvit, máma se na mě zamračila a řekla, ať nevykládám nesmysly.
Ale ona tam pořád byla. Když jsem byla ve třetí třídě, šla jsem s kamarádkou poprvé sama ze školy. Ukazovala jsem jí věž a princeznu, ale ona se na mě taky dívala jako na blázna. Když jsme došly k našemu domu, rozloučila jsem se s ní a ona pokračovala dál. Ale místo toho, abych zamířila rovnou ke vchodovým dveřím, jsem se otočila a doběhla k báně toho domu s věží. Zazvonila jsem na zvonek a čekala, až mi někdo přijde otevřít. Po chvíli se k bráně přibelhala nějaká stará paní. Ptala jsem se jí, jestli bych nemohla jít do té věže za princeznou, ale ona mi přibouchla dveře před nosem. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť ta zlatovláska tam byla! Vídala jsem jí na vlastní oči každičký den. Ale asi jsem to byla jenom já.
Ani když mi bylo patnáct, nepřestala jsem ji vídat. Vypadala pořád stejně, nestárla. Nebo se mi to snad jenom zdálo. Pamatuji si ten den, kdy tatínek přišel domů a řekl, že ta šílená paní z vedlejšího domu zemřela. Vyběhla jsem z domu a vrhla se přes branku rovnou k vyraženým dveřím. Proběhla jsem starou barabiznou. Téměř okamžitě jsem našla cestu do věže a vydechla jsem až k momentě, kdy jsem stanula před tou dívkou. Ale už se neusmívala. Dívala se na mě s nelítostným výrazem.
,,Čekala jsem, až přijdeš." řekla. Pak se přeměnila v netopýra a uletěla otevřenými dveřmi ven. Než jsem se stačila vzpamatovat, dveře se zabouchly a cvakl zámek. Ať jsem dělala cokoli, nemohla jsem je otevřít. Po hodině jsem vyčerpaně klesla na zem. Všimla jsem si něčeho na zemi. Byla to kniha ve starých ošoupaných deskách. Příběh v ní jsem přečetla za pár dní. Byla to pohádka o přehnané důvěře cizím lidem a o tom, že není všechno zlato co se třpytí. Vstala jsem ze země a ses slzami v očích jsem začala tlouct do okenních tabulek. A nepřestala jsem. Tluču do nich dodnes...

Nedostatek sebevědomí? Už ne!

24. března 2013 v 19:56 | Lucqa |  Úvahy
Sebevědomí. Vypadá tak jednoduše, ale je tak strašně těžké ho dosáhnout. Teď si nejspíš říkáš, že to co píšu, je absolutní hloupost. Znáš spoustu holek, co ho mají víc než dost. Chceš ale prozradit malé tajemství? Je to jenom póza. Ve skutečosti si věří ještě méně, než ty, a proto předstírají, že jsou samy se sebou tak strašně spokojené a pořád se snaží to všem dokazovat svými činy.
Já používám dvě úžasné metody, díky kterým se sice přes jeden den nestaneš sebevědomou královnou vesmíru, ale krok po kroku, jako když stoupáš do schodů, tvá sebedůvěra naroste.
První tip: sežeň si nesmyvatelnou lihovou fixu a napiš si na okraje zrcadla, před kterým se ráno maluješ, nebo vybíráš oblečení, pochvaly. Například já mám největšími písmeny napsáno, že mám ty nejúžasnější oči, jaké kdy vesmír viděl. Jasně, je to trochu nadsázka, ale co! Funguje to jak má, a to mi stačí!
Druhý tip: Sedíš v autobuse kousek od nějaké holky, která je mnohem hezčí než ty. Za prvé-nikdy, a to opravdu nikdy si nesmíš připustit, že ta holka je lepší než ty, protože ona není. Vzpomeň si na jednu věc, která ti jde, ve které jsi dobrá, ve které jsi něčeho dosáhla. A rázem bude vedle tebe, hrdé labutě, ta holka jenom malé zmoklé kuře.
Doufám, že vám moje dvě rady alespoň malilinko pomohly. Mě teda pomáhají už několik let. Vaše Lucqa...

Lovci démonů-2. část

23. března 2013 v 20:01 | Lucqa |  Lovci démonů
,,To snad nemyslí vážně!" naštvaně jsem kopla do kamene ve velikosti pěsti. Od Kyla se mi ale nedostalo žádné odpovědi. ,,Chci říct…vždyť jí zabijou! Copak si to nikdo z těch fanatiků z NRS neuvědomuje? Oni jsou jenom strážci, hlídaj nás a poroučej nám, co máme dělat. Ale nemají ani ponětí, jaký to tady venku je."
S Kylem jsme stáli před nějakým nočním klubem, kde byl zjištěn výskyt démonů Garaku, kteří mají rádi mladé maso a snadnou kořist. Zamířili jsme sem rovnou z porady, když jsem odmítala se všemi kromě Kyla a Rose mluvit. Rosalinda měla práci v druhé části města, takže já zůstala sama s Kylem.
,,Možná…víš…" Kyle promluvil poprvé od té doby, co jsme odešli ze sklepení ,,Je možný že už je na to opravdu připravená. Něco jako nástup lovce o tři roky dřív je docela závažná věc, určitě si to několikrát prověřili."
,,Takže ty jsi na jejich straně?" hodila jsem po něm vyčítavý pohled.
,,Tohle není nějaká hloupá dětská hra, April. Jsou jenom dvě strany: my a démoni. A tohle je asi fakt vážný. Nikdy jsem o podobném případu neslyšel." objal mě a políbil na čelo.
,,No právě o tom mluvím." vymanila jsem se z jeho objetí ,,Já si taky na nic takového nepamatuju. A myslím, že ani nikdo jiný. Může to být podfuk. V tomhle městě je nás jen patnáct. Třeba si myslí, že potřebujeme nějaké posily, že to nezvládáme."
,,April, co to povídáš. Máme víc než dost lovců. Třeba v New Yorku jich je méně než polovička. Pokrýváme všechny části města se zvýšeným rizikem."
,,Ale u nás je démonů víc než v New Yorku, nebo v San Franciscu. Proto chtějí Mayu."
,,April, to je hloupost. Začínáš být paranoidní."
,,Proč já tady ještě zůstávám…" otočila jsem se k němu zády a zamířila do postraní uličky, kudy jsem to domu měla jen patnáct minut pomalejšího běhu.
,,April! Zastav se prosím, zlato!" volal za mnou.
Nechtěla jsem přestávat v běhu, ale v tom jsem o něco zakopla a rozplácla se jak dlouhá tak široká na zem.
,,April?" slyšela jsem Kylův váhavý hlas.
,,Jsem v pořádku." řekla jsem po chvilce. To už mi bylo jasné, že něco není v pořádku. V uličce ale byla taková tma, že jsem nebyla s to rozeznat, co se děje.
,,Kyle…?" promluvila jsem opatrně.
,,Co se děje?" dolehl ke mně jeho váhavý hlas.
,,Něco tu je. Máš baterku?"
Místo odpovědi mě po pár vteřinách oslepilo zářivé světlo.
,,Proboha." šeptal Kyle. Trvalo skoro minutu, než si mé oči přivykly světlu a já uviděla tu věc o kterou jsem zakopla. Kyle se klečel nad tou dívkou na kolenou. Měla dokořán vytřeštěné oči, otevřenou pusu a obličej rozdrápaný do krve. Levou ruku měla oddělenou od těla a po obou nohách hluboké škrábance. Rychle jsem se probrala z šoku a po kolenou přešla k tělu dívky.
,,Co se jí stalo?" zeptala jsem se Kyla. Ani jeden z nás nekontroloval, jestli dívka náhodou nedýchá. Bylo úplně jasné, že je mrtvá.
,,Netuším." Kyle ztěžka polkl ,,Ale nikdo, koho bychom znali. Všichni známí démoni jedí maso svých obětí."
,,Myslíš…" na chvíli jsem zavřela oči ,,…že ji to zabilo pro zábavu?"
,,Nejspíš." přikývl.
,,Co budeme dělat?" v očích se mi objevily slzy.
,,Zavolám Jesii a Tommymu, aby se o to postarali." stoupl si, poodešel kousek od mrtvoly, vyťukal do telefonu číslo a začal mluvit tlumeným hlasem. Já zatím seděla jako paralyzovaná vedle dívky. Nemohla být víc než o dva roky starší než Maya. A ten démon, nebo co to vlastně bylo, ji evidentně dostal bez jakýchkoli problémů.
,,April, Tommy a Jesii tu budou za pár minut. Pojď domů." Kyle mi pomohl vstát. Jistě, Tommy a Jesii se o to postarají. To je přeci jejich práce.
Trvalo půl hodiny, než jsme se došourali k našemu domu.
,,Nechceš přespat u nás?" zeptala jsem se Kyla.
,,Tak jo. Ty bys určitě zbytek noci nezamhouřila oči."
Celou noc jsme seděli nalepeni na sebe a koukali na všechny moje oblíbené komedie. Mě se však ani na chvíli nepovedlo postit z hlavy obraz té mrtvé dívky a to, že riziko, že Maya dopadne stejně se od zítřka rapidně zvýší.

Kam dál